The Atheist´s Guide to Reality: Enjoying Life without Illusions (W. W. Norton 2011) Alexe Rosenberga je nejdrsnější filozofická kniha, kterou jsem kdy četl. (Přesněji řečeno čtu, jsem někde ve ¾). O drsné, radikální knihy samozřejmě není ve filozofii nouze, a já jsem jich jako filozof z povolání již hezkou řádku držel v ruce. Člověk si ale časem vypěstuje vůči myšlenkové extravaganci určitou rezistenci. Jeden autor se prohlašuje za panpsychistu a tvrdí, že vědomí je fundamentální vlastnost všeho ve vesmíru. Jiný autor úplně obráceně začne prohlašovat, že vědomí neexistuje. Podobných ilustrací bych na požádání mohl uvést desítky. Společné jim všem je to, že je nejsem s to brát úplně vážně. Ať si je Friedrich Nietzsche radikální jak chce, mě to nechává celkem chladným.
Rosenbergova kniha je jiná. Její drsnost pro mě spočívá v tom, že víceméně přijímám autorovy výchozí premisy a vůbec jeho naturalistický pohled věc. Autor však konzistentně vyvozuje ze svých premis natolik šokující závěry, že při četbě jeho Průvodce pravidelně lapám po dechu. Rosenberg ukazuje, co je to důsledně odkouzlený naturalismus, naturalismus bez příkras a iluzí. Naturalismus analytických filozofů samozřejmě připravuje člověka o spoustu iluzí typu Božího stvořitele, dokonale svobodné vůle, přetrvávajícího imateriálního já, samostatné říše morálních norem apod. Rosenberg ale jde mnohem dál. Za naprostou iluzi označí i to, co by drtivá většina naturalistů raději v realitě ponechala, například lidskou intencionalitu nebo lidské účely/plány. Drsnost jeho spisu pro mě spočívá v tom, že se děsím, že by mohl mít pravdu. Co chvíli mnou začne vibrovat obava: tohle taky budu muset přijmout? “Nový ateismus” a la Dawkins a Harris je proti Rosenbergovi růžová limonáda podávaná v pokojíčku pro panenky.
Rosenbergova kniha je jiná. Její drsnost pro mě spočívá v tom, že víceméně přijímám autorovy výchozí premisy a vůbec jeho naturalistický pohled věc. Autor však konzistentně vyvozuje ze svých premis natolik šokující závěry, že při četbě jeho Průvodce pravidelně lapám po dechu. Rosenberg ukazuje, co je to důsledně odkouzlený naturalismus, naturalismus bez příkras a iluzí. Naturalismus analytických filozofů samozřejmě připravuje člověka o spoustu iluzí typu Božího stvořitele, dokonale svobodné vůle, přetrvávajícího imateriálního já, samostatné říše morálních norem apod. Rosenberg ale jde mnohem dál. Za naprostou iluzi označí i to, co by drtivá většina naturalistů raději v realitě ponechala, například lidskou intencionalitu nebo lidské účely/plány. Drsnost jeho spisu pro mě spočívá v tom, že se děsím, že by mohl mít pravdu. Co chvíli mnou začne vibrovat obava: tohle taky budu muset přijmout? “Nový ateismus” a la Dawkins a Harris je proti Rosenbergovi růžová limonáda podávaná v pokojíčku pro panenky.
Vůbec mi dnes nejde o věcné hodnocení Rosenbergovi knihy, na to je čas. Chtěl jsem spíš jen zaznamenat svůj dojem z četby, který je mimořádně silný. A těm, kteří mají o současnou filozofii alespoň trochu zájem, doporučuji: obstarejte si Rosenbergovu knihu a vyhraďte si čas na její přečtení. Nebo můžete začít krátkým shrnutím The Disenchanted Naturalist´s Guide to Reality, pod nímž se rozvířila mimořádně kvalitní debata (zapojily se do ní takové těžké váhy jako Larry Laudan, Tamler Sommers nebo Robert Pippin). Rosenbergovy teze vám ale nebudou bez podrobnějšího vysvětlení dávat moc smysl, takže pokud vás shrnutí zaujme, stejně si budete muset knihu obstarat.
Těším se na případné diskuse o knize, ať už na tomto blogu nebo kdekoli jinde. Těším se také na kvalitní recenze, které mi snad pomohou ujasnit si, jestli má Rosenberg pravdu, nebo jestli má jeho argumentace nějaké vážnější trhliny. (Začínám mít podezření, že jsem některé skuliny v jeho argumentaci odhalil, ale zatím nejsem s to vyloučit, že je to jen má iluze.)
Podle Bible stvořil Bůh vesmír za šest dnů. Předtím stvořil Chuck Norris Boha lusknutím prstů. Chuck Norris je ale jen špína za nehtem Alexe Rosenberga.
0 komentářů:
Okomentovat