sobota 4. ledna 2014

Heideggerovy Černé sešity

Jak mě laskavě upozornil milovník filozofie Matúš Šimkovič, na spadnutí je další heideggerovská aféra. Vypadá to na slušný skandál. V březnu vychází u Klostermanna první svazek zápisků schwarzwaldského mistra, z let 1931-1946. Obsah zatím není veřejně znám, ale ti, kdo již četli útržky rukopisů, jsou prý dost zděšení. Podle editora svazku Petera Tawnyho sešity obsahují myšlenky, jež jsou "zřetelně antisemitské, přestože nejde o ten druh antisemitismu, který prosazovala nacistická ideologie."



Zatím tedy jen pár odkazů (ty německé zaslal M. Š.).

Článek Jürga Altwegga z Frankfurter Allgemeine Zeitung zaměřený hlavně na heideggeriánský kult ve Francii.

Článek editora Tawnyho z Zeitu, v němž se vyskytuje obrat "seinsgeschichtliche Antisemitismus". Francouzi dostali po přečtení několika ukázek zápisků "intelektuální amok".

Rozhovor Zeitu s Emmanuelem Fayem (autorem knihy Uvedení nacismu do filozofie).

Obšírnější článek Jonathana Derbyshira (Prospect Magazine), opět hlavně o recepci Heideggera ve Francii.

Článek Erica Aeschimanna z Le Nouvel Observateur, taktéž o reakcích Francouzů.

neděle 29. prosince 2013

Podivuhodný rozhovor A s B

A: Ahoj.

B: Těpic!

A: Já jsem metafyzik.

B: To je skvělé. Co dělá takový metafyzik?

A: Hledá první principy, jimiž se řídí tento svět. Tyto principy lze nahlédnout rozumem. Jsou zcela evidentní a nevyvratitelné.

B: Páni, to zní fakt dobře. Mohl bys, prosím, uvést nějaký příklad takového principu? Neumím si to dost dobře představit.

A: Ale ovšem. Takovým principem může být například to, že každá událost má svou příčinu.

B: Aha, hm, rozumím. Ale...víš, já jsem někde četl, že některé fyzikální události probíhají i bez toho, že by potřebovaly příčinu. Konkrétně byla řeč o kvantových skocích a radioaktivním rozpadu.

A: To jsou nějaké technické podružnosti. Ale dobrá tedy, pokud tě můj příklad neuspokojil, uvedu jiný. Je například zcela zjevné a nevyvratitelné, že nikdo nemůže pochybovat o tom, že jeho levá ruka je JEHO levá ruka.

B: Pozoruhodné. Ale, snad mi promineš, když zmíním, že jsem četl také o neurologických poruchách, při nichž dochází právě k tomu, že lidé mají pocit, že ruka, která je součástí jejich těla, patří někomu jinému. Přečti si třeba Ramachandrana, ten o tom umí pěkně vyprávět.

A: Co bych si od něj měl přečíst?

B: To je jedno, cokoli, píše pořád to samé dokolečka.

A: Dobře, díky za tip. Nicméně pokud tě tedy ani můj druhý příklad nepřesvědčil, zkusím další. Jeden velký německý metafyzik kdysi dokázal, že prostor musí být euklidovský.

B: Ale...(drbe se na hlavě)...počkej, prostor přece není
euklidovský. Nikdy jsi neslyšel o fyzikálních teoriích, které
postulují zakřivený časoprostor?

A: No, jo, slyšel, ale vždycky mi to připadalo nějaké podezřelé. A vůbec, tobě se člověk fakt nezavděčí. No ale jak myslíš, zkusím ještě něco jiného. Jako metafyzik jsem přesvědčen, že otázku Boží existence můžeme vyřešit pouze a jedině aplikací metafyzických principů. Cokoli nám říká naše zkušenost nebo věda se týká jen empirického světa, Bůh ale tento empirický svět přesahuje. Musíme ho tedy zkoumat jinými, neempirickými prostředky.

B: Rozumím. Jaké metafyzické principy se podle tebe při takovém zkoumání mohou uplatnit?

A: No, kdybych uvedl například ten, že každá událost má svou příčinu, vytáhl bys na mě zase ty skákající elektrony a rozpadající se jádra. Takže...éé...chmmm...no, co třeba tohle: Cokoli, co má nějaký účel, je výtvorem inteligentní bytosti.

B: Hele, promiň, ale to fakt neberu. Je přeci obecně známé, že evoluční teorie vysvětluje, jak se zdánlivě vyprojektovaná účelnost organismů rodí z naprosto neřízených procesů. 

A: Ájé, darwinista. Ještě mi řekni, že máš doma nad postelí fotku Dawkinse.

B: Nemám, a vůbec, o to snad nejde. Já od tebe chci příklad platného metafyzického principu, který je zároveň zcela mimo dosah empirického zkoumání. Ty jsi mi zatím...

B větu nedořekl. Na hlavě mu přistála těžká bronzová busta Aristotela, kterou po něm A hodil.

/Rozhovor A s B se ve skutečnosti nikdy neodehrál. A a B nepředstavují konkrétní osoby./

pátek 22. listopadu 2013

Publikace

Ne, sušší název příspěvku mě opravdu nenapadl. 

1. Recenzní studie o Rosenbergově Průvodci, kterou jsme napsali se Steffi Dachovou, vychází v novém čísle časopisu Science & Education. Steffi je lead author, já jsem jí koukal přes rameno a trochu kibicoval. Protože bude publikovaný text skrytý za hodně vysokým pay-wallem, umístil jsem na své stránky na Academii předfinální verzi rukopisu; tady.

2. Překlad Humových Dialogů dostal dotaci, takže už nic nebrání jeho vytištění. Na pultech (knihkupectví, barů apod.) by se měl objevit v prvním prosincovém týdnu.

3. Ve stadiu před dokončením je studie o změně paradigmatu v současné neurovědě, které jsme s kolegou Markem Havlíkem obětovali celé zástupy mozkových buněk. Dočtete se v ní například o tom, jak někteří neurovědci dokáží číst myšlenky. (No dobře no, zatím ne tak úplně...) Zkrácenou verzi jsme včera prezentovali na setkání Společnosti pro kognitivní vědu a filosofii. Odezva byla pozitivní. Ale možná byli posluchači jen slušně vychovaní a nechtěli nám říkat nepříjemné věci do očí. Výsledek budete moci posoudit sami; až bude text hotový, pověsím ho na Academii.

čtvrtek 27. června 2013

Za víc blbostí ve filozofii!

Poslední dobou mám rozdělaných tolik projektů, že nemám čas ani na to své mikrobloggerství. Napadlo mě ale, že bych mohl stručně okomentovat jeden rozšířený mem, se kterým jsem se v poslední době několikrát setkal. Mem říká: "To je strašné, kolik blbostí se ve filozofii publikuje v knihách, článcích a na konferencích. Je to depresivní." Nikoli, přátelé. Není to vůbec depresivní. Naopak, je to skvělá zpráva! Hlavní metodologickou otázkou, kterou v práci neustále řeším, je jak se nezbláznit z neustálého přívalu odborné literatury. Tedy, čím více literatury mohu s klidným svědomím označit za blbost, tím méně mi na stole zůstane věcí, které bych měl přečíst. Vlastně jsem to tak dělal vždycky. Velmi brzo ve své kariéře jsem se rozhodl, že jediná tradice, kterou má smysl sledovat, je analytická filozofie, a i v ní jsem pak dost věcí odložil stranou jako pro mě neperspektivních.[*Špatné je, že i když odložím stranou všechno, co - čistě subjektivně - pokládám za blbost, stále toho ještě zůstává tolik zajímavého, 
že to nezvládám zpracovat. Metzinger, Craver, Darden, 
Burge, Bechtel, Wimsatt, Hohwy jsou jen špičkou ledovce 
opravdu zajímavé literatury, kterou si chci prostudovat. Chci, 
ale jde to pomalu. A teď si představte, že každá publikovaná 
filozofická práce by byla opravdu zajímavá. To by bylo 
naprosté peklo a člověk by se rychle dostal do neřešitelné 
situace.



Měl bych tedy jedno skromné přání. Ať je v té filozofii blbostí ještě víc, aby toho zajímavého bylo ještě o něco méně!

[*Nechci říct, že nic z kontinentální tradice nemá smysl. To si ani nemyslím. Například něco z Foucaulta a Merleau-Pontyho určitě stojí za přečtení. V tomto případě ale nastupuje druhý princip selekce: člověk nemůže sledovat všechno, co stojí za čtení, a musí se rozhodnout, čemu se bude systematicky věnovat.

čtvrtek 7. února 2013

Dny časopisecké


Původně jsem dnes chtěl psát o všem možném. Třeba o tom, co nemilého na mě vybaflo z nového čísla Filosofického časopisu. Pak jsem si ale řekl, že by to asi stejně nikoho moc nezajímalo. Tak se Vás aspoň pokusím trochu rozveselit. 

A že je rozveselování třeba. Výsledek prezidentské volby jsem původně neměl v úmyslu nikterak zvlášť prožívat. Nejde přece o nic až tak dramatického, říkal jsem si. Přesto když mi naplno došlo, že budu příštích pět let vystaven otravnému blábolení věčně zlitého populisty a přítelíčka nejednoho mafiána, padla na mě jistá melancholie.

Z té mě velmi účinně vytáhl bulletin Žižkovské listy. [začátek v podstatě zbytečné odbočky] K Žižkovu mám vztah už od dětství. Vyrůstala tu máma a teta, děda bydlel v té části Roháčovky, kterou betonem posedlí projektanti ještě stihli srovnat se zemí. Za Teslu Žižkov na Koněvce 


jsem asi šest let hrál basket; konec mé sportovní kariéře učinilo až mé rozhodnutí, že „od teď jsem velký intelektuál a místo do tělocvičny musím chodit do kaváren“. Dnes na Žižkově bydlím.


Ne, nebydlím přímo v místě, jímž se chlubil dobový pisatel pohlednice. Kousek odtud. Mimochodem, na průčelí domu uprostřed fotografie lze dodnes číst nápis "U Peruna". [konec odbočky] V archivu Listů jsem si s velkou chutí vyhledal sérii článků od p. Miroslava Čvančury o osudech žižkovského podnikatele Viléma Weisse. Weissovým nejvýznamnějším počinem bylo založení „Prvního žižkovského kinematografického divadla“ ve Štítného ulici. V budově původně sídlil divadelní spolek Pokrok, dnes je v ní stejnojmenný filmový ateliér. Čvančura je poutavý vypravěč. V jeho líčení Weissovy podnikatelské kariéry mě nejvíc pobavila pasáž o bankrotu Pokroku, po němž se Weiss pustil do výstavby „kinematografického divadla“. 
Celý inventář [divadla] ‒ kulisy, plyšová sedadla, kostýmy, pavézy, meče a skříňky s líčidly ‒ šel do dražby. Koupil jej téměř beze zbytku a velmi lacino benediktýnský klášter v Břevnově. (Žižkovské listy č. 25, s. 4) 
Přemítání o tom, co asi tak milí benediktýni s divadelním harampádím za babku vyváděli, mě zbavilo i těch posledních povolebních chmur.

PS: Milovníkům žižkovské historie doporučuju úchvatnou kolekci fotografií webu KAUZA3.