V souvislosti s první Gay Pride v Praze se vyhrotila stanoviska ohledně rozsahu tolerance, kterou dlužíme sexuálním menšinám. A v souvislosti s návrhem na pozastavení činnosti KSČM pokračuje diskuze o mezích tolerance k extrémním politickým idejím. Pokud jsem si všiml, nikdo v těchto debatách nezpochybnil hodnotu tolerance per se – což je dobrá zpráva, protože tolerance je základní hodnotou liberálně demokratické společnosti, kterou chce česká společnost být. Ale zároveň se obávám, že pojmu tolerance nebyl v těchto debatách dán dost jasný obsah, a že je třeba rozlišit několik různých postojů, které s tolerancí sice úzce souvisejí, avšak neměly by s ní být zaměňovány. Konkrétně chci rozlišit mezi tolerancí, respektem a blahosklonností. Vědomí rozdílů mezi těmito pojmy nám pomůže zjistit, jaké ideje či aktivity si v liberální společnosti zaslouží, abychom je tolerovali, a jaké si od nás zasluhují jiný přístup.
Liberalismus, tolerance a respekt
Liberalismus je těsně spjat s tolerancí. Od osmdesátých let minulého století se v rámci liberální teorie dokonce prosadilo stanovisko, podle něhož tolerance, a nikoli morální autonomie, je základní liberální hodnotou. Liberálové tradičně zdůrazňovali autonomii, tj. schopnost jedince žít ve shodě se svou vlastní ideou dobrého života, nezávisle na požadavcích nějaké skupiny. Jenže v každém liberálním státě existují skupiny obyvatel – obvykle oddané nějakému náboženství nebo ideologii –, které si cení spíše poslušnosti než autonomie. Liberalismus hrozí odcizit příslušníky těchto skupin a podkopat jejich důvěru v instituce liberálního státu. Proto myslitelé jako John Rawls – podle obecného mínění největší politický filosof minulého století – dospěli k závěru, že liberalismus nemá občanům nutit nějakou substanciální hodnotu, jako je autonomie, nýbrž vyžadovat po nich pouze toleranci vůči názorům a jednání druhých coby výrazu jejich hodnot.
Tolerance má samozřejmě meze, protože nelze tolerovat takové věci jako násilí a vraždění. Ačkoli se ve snaze zamezit takovému jednání musíme držet zpátky – tzn., že nemůžeme násilníkům a vrahům udělat cokoli –, nejsou tyto naše zábrany výrazem tolerance vůči těmto lidem a jejich pokřiveným hodnotám. Zatímco některé věci zásadně tolerovat nelze, v jiných případech bychom měli svůj odpor vůči druhým, jejich názorům a jednání překonat – např. je-li náš postoj motivován rasovou či třídní nenávistí nebo homofobií. Na jedné straně je tedy oprávněná intolerance vůči netolerovatelnému, na druhé straně bychom se měli postojů, které motivují náš nesouhlas, snažit spíše zbavit. Filosof T. M. Scanlon tvrdí, že tolerance spadá mezi tyto dvě krajní meze. Je to postoj, v němž sice vyjadřujeme nesouhlas – často nepřekonatelný nesouhlas – s názory a činy druhých a s hodnotami, o něž se opírají, ale připouštíme, že ti druzí jsou plnoprávní občané společnosti, a tudíž mají tentýž nárok jako my svůj názor zveřejnit, těšit se bezpečí, získat vzdělání a usilovat o politické postavení.
Tolerance je mimořádně obtížný postoj, protože někteří z našich spoluobčanů zastávají názory či se chovají způsoby, které jsou pro nás nepřijatelné, přestože se nám podařilo v sobě potlačit rasistické či homofobní předsudky. Tolerance k lidem, s jejichž hledisky se nemůžeme ztotožnit, zkrátka není nijak vroucí postoj, i když se nám podaří pohlížet na tyto lidi jako na sobě rovné, rovnocenné občany. Cítíme k nim odpor, takže na ně raději ani nemyslíme. A my musíme naopak počítat s tím, že podobně těžké může být pro druhou stranu vystát nás. Důvodem, proč je však v liberální společnosti nutné toleranci navzdory všem těžkostem kultivovat, je fakt plurality hodnot. Nemusíme vyznávat jakýsi morální relativismus, podle něhož jsou všechny hodnoty a všechny způsoby života stejně dobré. Takový relativistický postoj nejspíš ani není koherentní – věřit, že všechny hodnoty jsou stejně dobré, je nejspíš totéž jako věřit, že žádné hodnoty neexistují. Ale pokud chceme společnost uchránit před sektářským násilím, musíme se smířit se skutečností, že různí lidé si cení různých věcí, a že to žádné přesvědčování nezmění. Tolerance vyjadřuje minimální pospolitost nás všech v našem individuálním i skupinovém úsilí o hledání způsobu života, který nám vyhovuje.
Jiní liberální autoři ale věří, že občané v liberální společnosti mohou získat vroucnější vztah i k názorům a postojům, s nimiž přesto nesouhlasí. Podle Amy Gutmanové se můžeme naučit některé z těchto názorů či chování respektovat, tj. rozumět jim jako výrazu jistého morálního stanoviska. Například stoupenec umělého potratu by měl být schopen pochopit, že existují lidé, kteří hluboce nesouhlasí s potraty, aniž by byli motivováni jen nějakými vnějškově přijatými náboženskými konvencemi. Tolerantní člověk je ochoten s takovými oponenty žít, ale snaží se je pokud možno ignorovat; člověk, který k těmto oponentům získá respekt, se od nich může naučit lépe hájit svou vlastní pozici. Na druhé straně je nepochybně obtížnější respektovat dejme tomu kreacionismus, tj. názor o doslovné pravdivosti prvních vět Bible, navzdory tomu, že tato slova jsou ve flagrantním rozporu s tím nejlepším poznáním, k němuž ti nejtalentovanější z nás s velkým úsilím dospěli. Takový názor nelze považovat za nic jiného než projev přezíravosti, a přezíravost si respekt nezaslouží.
Politický extrémismus
Pouhá arogance však samozřejmě není nic proti postojům, které vyjadřují fundamentální pohrdání zájmy druhých a odmítání jejich rovnocennosti a důstojnosti. Takové postoje samozřejmě respektovat nemůžeme, neboť je nemožné vůbec je pochopit jako výraz nějakého morálního stanoviska. Mám na mysli názory a doktríny jako neonacismus či stalinismus, které i u nás mají stoupence. Rozdíl mezi tolerancí a respektem nám může pomoci zaujmout k těmto názorům a jejich reprezentantům správné stanovisko.
Omezím se na nedávný případ poslankyně KSČM Marty Semelové, jež odmítla návrh zákona na uznání třetího odboje s tím, že uznání si zaslouží spíše pohraničníci bránící komunistické hranice. Podle Semelové navrhovaný zákon „umožňuje ocenění vrahů a násilníků, uráží normální poctivé lidi, kteří zde žili a pracovali.“ Prohlášení komunistické poslankyně je nepřijatelné ze dvou důvodů. Za prvé, stejně jako výše zmíněný kreacionista, i komunistická poslankyně pohrdá snadno a veřejně dostupnými fakty – zde faktem, že země, o níž hovoří, byla po čtyřicet let jedním velkým vězením, z něhož nebylo snadné uniknout. Za druhé, souhlasem s tehdejší praxí zastřelit uprchlíky na hranici Semelová upírá občanům tehdejší ČSSR právo žít na svobodě a po svém. Vyjádření poslankyně tedy nemůže liberálně smýšlející občan respektovat, neboť si nelze představit nějaké morální stanovisko, které by ospravedlňovalo takové pohrdání lidskou důstojností.
Na druhé straně, liberál se nemůže vyhnout závěru, že názor paní poslankyně, resp. jejích souvěrců, ač bez nároku na respekt, je třeba tolerovat. Liberální stát nemůže omezovat své občany v jejich snaze dávat najevo názory, jakkoli jsou v rozporu s empirickými fakty, nemorální a urážlivé. Občané s takovými názory mají navíc právo organizovat se, a proto je omezování takového práva v rozporu s liberální teorií. Chci říci, že liberální stát nemůže zakazovat činnost nějaké komunistické strany (koneckonců je tu více než jedna), i kdyby v ní platil za oficiální takový názor, jaký zastává poslankyně Semelová – což v případě strany, jíž je ona členem, nejspíš není pravda. Liberální stát zkrátka musí podobně nepřijatelné názory a sdružení tolerovat až do doby, než by jejich členové fakticky napadali ostatní občany. A je nasnadě, že ze stejného důvodu by měli být tolerováni i neonacisté a jejich strany, a je škoda, že naše ústava není dostatečně liberální, aby to dovolovala. (Čímž netvrdím, že liberálové házejí komunismus do jednoho pytle s nacismem. Například Jean Hamptonová ve své učebnici politické filosofie říká, že marxistický komunismus vyjadřuje aristotelský ideál společnosti, v níž je každý každému přítelem. Fatální chybou této utopie byla víra v neomezenost lidského altruismu, jakmile se lidé „osvobodí“ od soukromého vlastnictví a liberálních institucí pro řešení konfliktů. Marxova naivita ohledně lidské schopnosti konat zlo za absence institucí, jež by tomu zabránily, pak vedla k nejhorší nespravedlnosti. Avšak liberálové jako Hamptonová uznávají, že tato cesta do pekel byla, na rozdíl od nacismu, dlážděna dobrými úmysly.)
Sexuální menšiny, respekt a blahosklonnost
Veřejná diskuse nad první pražskou Gay Pride poskytuje další příležitost k zamyšlení nad povahou tolerance a dalších liberálních hodnot. Ředitele tiskového odboru kanceláře prezidenta Petra Hájka pobouřilo, že akci poskytl záštitu pražský primátor a jiní politici ODS, což je prý v rozporu s jejich profilem coby pravicových politiků. Hájek též označil homosexuály a lesby za „devianty“. Hájkovu kritiku veřejné podpory Gay Pride vzápětí podpořil i prezident Václav Klaus, jenž napsal: „Tolerovat je jedna věc, dávat veřejnou podporu jménem významné instituce je věc úplně jiná.“ A téměř totožné stanovisko pak vyjádřil i Ladislav Bátora, předseda konzervativního sdružení D.O.S.T. a nověji též personální šéf na ministerstvu školství. V dopise, v němž kritizoval podporu akci ze strany ambasády USA, napsal: "Zmíněná akce je pořádána skupinami homosexuálů a leseb, jejichž nároky, vznášené vůči české veřejnosti, značně přesahují rámec pouhé tolerance. Požadují plné morální uznání svého stylu života, postavení homosexuálních vztahů na roveň s manželstvím i adopci dětí homosexuálními a lesbickými páry."
Zdá se mi, že prezident Klaus a pan Bátora mají na mysli rozdíl mezi tolerancí a respektem, o němž jsem hovořil. Připomeňme si, že tolerance je uznání nároku druhého na jeho názory a chování, ačkoli s nimi nesouhlasím a často si přeji spíše je ignorovat. Respekt je postoj, k němuž se dopracuji, když si dám práci porozumět druhému a zjistím, že jeho stanovisko je motivováno skutečným morálním hlediskem – přestože se stanoviskem, které je výrazem tohoto hlediska, nadále nesouhlasím. Prezident Klaus a ostatní kritici veřejné podpory Gay Pride správně postřehli, že veřejná podpora je výrazem respektu, nejen tolerance. Kritici oficiální podpory Gay Pride tedy sdílejí liberální stanovisko do té míry, že jsou ochotni trpět podobné akce jako strpí pochody neonacistů – jako nutné zlo. Gay Pride nemá dostat od úředníků liberální státu podporu z téhož důvodu, jako sraz nácků.
Jde však o to, zda gayové a lesby vyjadřují vůči komukoli – např. heterosexuálům? – pohrdání, zda někoho degradují a dehonestují. Cílem takových postojů byli historicky spíše sami gayové a lesby, a smyslem manifestace ve veřejném prostoru je tudíž demonstrovat, že jiná orientace není stigma, které se má ukrývat v soukromí. Magistrát, coby instituce liberálního státu, tedy udělením své podpory správně učí ostatní občany respektu vůči sexuální menšině, ač ho nebude dosaženo, dokud tato menšina nebude mít rovné šance i v těch dalších ohledech, které zmiňuje pan Bátora.
Jiní měli dobrý úmysl, ale naplnili ho jen zčásti. Bohumil Doležal, ve snaze zastat se gayů, napsal, že to „nejsou to žádní devianti, jen lidé handicapovaní“ (Lidové noviny 5. 8. 2011). Tím, že gaye a lesby označil za handicapované, jim pan Doležal nevyjádřil respekt, ale blahosklonnost. Člověk, jenž je k druhým blahosklonný, s nimi nejedná jako rovný s rovným, nýbrž shlíží na ně. Není divu, že tento postoj často vadí i lidem, kteří se vskutku potýkají s různými omezeními. Ale v případě homosexuálů mě nenapadá, o jaký handicap jde. Mnoho z nich žije v trvalých partnerských svazích s osobou téhož či opačného pohlaví, mají děti... Jsou tedy schopni dělat totéž, co ostatní.
Tomáš Hříbek
Žádné komentáře:
Okomentovat