Pigliucci o vědě a žvástu

Níže zavěšuji "pre-publication draft" své recenze knihy Massima Pigliucciho Nonsense on Stilts. Recenze vyjde ve 3. nebo 4. letošním čísle časopisu Teorie vědy, možná společně s mou delší recenzní statí o knihách The Moral Landscape Sama Harrise a Braintrust Patricie S. Churchlandové.

Nejdřív ale pár slov k tomuto blogu. Založil jsem ho spíš omylem než promyšleně. Sám blogy příliš nesleduji a zdá se mi, že často jsou jen smutným dokladem autorovy grafomanie. Nakonec jsem si ale řekl, že občasný vstup snad nikoho nezabije. Zatím to vypadá, že sem v nepravidelných intervalech budu věšet své drobnější práce a že občas přispěje i můj kolega, analytický filosof Tomáš Hříbek. Moc “blogové” to tady asi nikdy nebude: jak lze zjistit pouhým pohledem oka, lapidární formát blogu nám není úplně vlastní, vyjadřujeme se spíš v delších příspěvcích. Ale kdoví, třeba se to jednou naučíme i my. Každopádně, příště se můžete těšit na kratochvilné čtení z pera Tomáše H. o tom, kterak profesor Zdeněk Neubauer s atrologií flirtoval.

T. M.

PS: Slovo "justifiction" jsem prapůvodně odhalil jako tiskovou chybu v jednom filosofickém článku. Zjevně mělo jít o "justification". Přišlo mi to roztomilé a při zakládání blogu jsem si na to slovo vzpomněl. Teprve později jsem zjistil, že "justifiction" regulerně existuje a dle Urban Dictionary znamená něco jako “a fictional justification for a project or purchase that is otherwise patently obvious and necessary, but that nevertheless requires that bureaucratic management procedures and forms be followed”. Něco ještě horšího na mě vypadlo z unwords: “any act in which a person fraudulently defends, explains, or makes excuses for an action through false reasoning”. Nic takového, milý čtenáři, se tu snad dít nebude. Měnit název blogu jsem ale líný (pokud to vůbec jde) a ani mě žádný pěkný nenapadá. Tož tak.

Massimo Pigliucci, Nonsense on Stilts: How to Tell Science from Bunk. Chicago: University of Chicago Press 2010. 332 s.

Massimo Pigliucci, původně evoluční biolog, nyní filosof vědy působící na newyorské Lehman College, si ve své nové knize předsevzal vytyčit hranice mezi vědou a pseudovědou. Knihu napsal tak, aby byla srozumitelná co nejširšímu publiku. Chtěl tím přispět k tomu, aby i laikové získali přesnější představu o tom, co věda je, jaké používá metody a v čem se liší od „alternativních“ přístupů, které za vědecké považovat nelze. Jak kniha demonstruje, odlišení vědy od ne-vědy je překvapivě komplexní záležitost, kterou nelze rozřešit pomocí jednoduchých receptů typu Popperova kritéria falzifikace.

Pigliucci začíná u rozlišení mezi „tvrdou“ a „měkkou“ vědou. Ukazuje, že vše není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Běžné odsudky ekologie, evoluční biologie, psychologie či sociologie ze stran fyziků a dalších „tvrdých“ vědců často operují s tím, že tvrdé vědy činí impozantní pokroky, zatímco ty měkké postupují pomalu, pokud vůbec. Pigliucci ale upozorňuje na to, že i ve fyzice najdeme období dlouhé stagnace, a naopak, fáze prudkého rozmachu se vyskytují třeba i v evoluční biologii. Navíc, konvergence výsledků v tvrdých vědách je, jak ukazují empirické výzkumy, přibližně stejná jako konvergence v měkčích oborech bádání. Druhým výrazným faktorem je míra historičnosti, které je nulová u některých tvrdých věd a naopak vysoká u mnoha měkčích. Ani zde ale nelze vést přímočarou hranici, protože např. astronomie, geologie či paleoantropologie, byť patří spíš k tvrdším vědám, jsou veskrze historickými disciplínami. Ukazuje se, že klíčový rozdíl spočívá spíše v jednoduchosti/složitosti studovaných jevů, kde výrazné prediktivní úspěchy tvrdších věd můžeme do značné míry korelovat s jednoduchostí předmětů jejich zájmu. Tyto metody ale nelze přenést do oblasti měkčích věd a zefektivnit tak jejich postup. Populární názor, že tvrdší vědy jsou ze své podstaty „lepší“ a měli by se stát modelem těch měkčích, se tak při bližším ohledání ukazuje být založen na nepochopení toho, že věda je heterogenní aktivita. Společnou bází všech vědních disciplín je spolehnutí se na empiricky testovatelné hypotézy a na racionálně budované teoretické rámce. Metody zkoumání se však obor od oboru mohou výrazně lišit.

Prediktivní síla je jedním z ukazatelů kvality dané disciplíny. To, že měkčí obory mají nízkou prediktivní sílu, ale neznamená, že by je nebylo možné odlišit od aktivit, které se pohybují na samé hranici vědy a pseudovědy. Pigliucci se při výpravě do této zajímavé hraniční oblasti zastavuje u fyzikálních teorií strun a multiverza. Obě teorie mají společné to, že zatím nebyly empiricky testovány, byť stojí na solidních matematických základech. Absence podpůrných dat je problémem i hledání umělé inteligence (SETI), do něhož se někteří vědci s nadšením pouštějí. Je toto počínání legitimní součástí vědy? Proti této možnosti svědčí vedle nulových empirických důkazů i to, že jeho součástí není žádná solidní teorie. Další hraniční disciplínou je evoluční psychologie. Debaty ohledně jejího statusu se týkají toho, zda tvoří plnohodnotnou součást evoluční biologie, nebo zda je vystavěna na pouhých dohadech. Je totiž principálně těžké (až nemožné) empiricky doložit, že byl určitý vzorec lidského jednání formován přirozeným výběrem. Poslední zastávkou kapitoly je oddíl věnovaný historii. Pigliucci se zabývá především tím, zda by bylo možné rozšířit způsoby testování historických hypotéz, jak navrhují např. Jared Diamond a Peter Turchin. Výklad v této kapitole ukazuje, že hranice mezi vědou a pseudovědou je rozostřená a že u některých oborů bádání teprve budoucí vývoj ukáže, zda se právoplatně začlení do vědy, nebo zda se od ní ještě více odkloní.

Čistokrevný žvást, který už s vědou nemá pranic společného, je předmětem následující kapitoly. Pigliucci zdůrazňuje, že pseudověda je odsouzeníhodná nejen proto, že její výroky jsou nepravdivé, ale protože může mít zhoubné důsledky pro ty, kteří jejím teoriím věří, případně jsou silou nuceni se jim podřizovat. Někdy jde „jen“ o nemalé finanční ztráty, jindy se platí cenou nejvyšší, jak Pigliucci ukazuje na příkladu popíračů AIDS v některých afrických zemích. Autorovi nejde o vyčerpávající analýzu pseudovědy. Chce vyznačit, co mají pseudovědecká přesvědčení společného a čím se liší od vědy. Těmito společnými znaky jsou ignorování empirické evidence, neschopnost vysvětlit mechanismy, které předkládaná teorie postuluje, a podléhání pověrám a předsudkům všeho druhu. To vrchovatě platí i pro další příklady pseudovědy, jimž Pigliucci věnuje pozornost: pro astrologii, jejíž předpovědi opakovaně selhávají a jejíž teoretický aparát ve světle toho, co víme o fungování fyzického světa, nedává nejmenší smysl; pro víru v UFO, jehož údajné doklady byly opakovaně vysvětleny pomocí přírodovědeckých metod nebo i jen pečlivého prošetření okolností; a pro parapsychologii, jejíž laboratorní testování pravidelně končí naprostým fiaskem. Nabízí se otázka, do jaké míry má vědecká komunita tolerovat výzkum takových jevů jako telepatie, hovoření s duchy či jasnovidectví, které křiklavě nezapadají do vědeckého obrazu reality. Pigliucci však nemá jednoznačnou odpověď. Vše podle něj záleží na tom, jak potenciálně důležité mohou být parapsychologické nálezy, jak často byla tvrzení „fringe vědců“ v minulosti vyvrácena a jaké jsou finanční možnosti univerzit a dalších výzkumných zařízení.

        S trochou zjednodušení se dá říci, že v moderní společnosti komunikuje vědecká komunita se zbytkem společnosti přes média. Tato komunikace však bývá málokdy hladká a efektivní. Role médií při přenosu a zkreslování vědeckých informací je proto námětem další kapitoly. Pigliucci rozebírá řadu irelevantních faktorů, které působí při šíření informací, např. vzhled řečníka, míru jeho proslavenosti apod. Dospívá k pesimistickému závěru, že skuteční odborníci jsou dnes často vysmíváni a důvěřivá veřejnost je ochotna naslouchat tisícům celebrit, které se na vědecká témata nestydí plácat vyložené nesmysly. Spřízněným problémem, který celou situaci ještě zhoršuje, je masivní nástup moderních think-tanků, jež používají vědecká data selektivně, ve prospěch svých vlastních ideologických programů. Jedním z řešením je posílení výchovy ke kritickému myšlení. Média sama pak mají povinnost rigidně přezkoumávat legitimitu názorů, které zveřejňují, a odfiltrovávat tak skutečné poznatky od moře nesmyslů, které usilují o pozornost veřejnosti. Další možností, jak usilovat o nápravu, je aktivně vstupovat do veřejného prostoru, což Pigliucci také pravidelně činí.[1]

V kapitole s názvem „Věda a politika“ jde o problém prolínání vědy a politické ideologie. Pigliucci v ní rozebírá názory dánského klimaskeptika Bjørna Lomborga, známého i u nás díky neúnavnému tažení prezidenta Václava Klause proti teorii globálního oteplování. Spory o oteplování jsou neutuchající, stačí otevřít si jakýkoli blog na internetu, který se tématu věnuje. K jejich popularitě mohutně přispívá, že se nejedná jen o otázku, která ze znesvářených stran má pravdu; ve hře jsou i opatření, která významně ovlivňují světovou ekonomiku. Pigliucci ale má v otázce jasno. Na jedné straně sporu stojí téměř všichni odborníci, na druhé různorodí odpůrci, kteří povětšinou nejsou odborně vybaveni dané téma vůbec komentovat (jako ekonom Klaus či politolog Lomborg). Za této situace je pro laika racionálnější věřit verdiktu drtivé většiny expertů, přestože i ti se samozřejmě mohou mýlit. Teorii člověkem způsobeného oteplování podporuje přes devadesát procent klimatologů,[2] a proto je rozumné držet se jejich stanoviska – i navzdory tomu, že debata o oteplování byla poznamenána aférami typu Climategate. Je totiž naivní představovat si, že jako laik jsem si schopný učinit kompetentní názor jen na základě útržkovitých informací a zdravého rozumu.

Co platí pro globální oteplování platí zcela obecně pro jakýkoli vědecký problém: maxima „Věř většině expertů!“ je legitimní všude tam, kde sami experty nejsme. To není výzva k rezignaci na kritické myšlení, ale právě naopak jeden jeho z důležitých principů. Stejně tak si máme dát pozor, zda svůj názor předkládá skutečný expert na dané téma, nebo jen někdo, kdo sice vyniká v nějakém oboru vědeckého bádání, ale ne v tom, o který právě jde. Pigliucci v této souvislosti razí termín „Nobelovský efekt“: nositelé Nobelových cen se často cítí být kompetentní vyjadřovat se k otázkám mimo jejich obor. Tak slýcháváme slavné fyziky uvažovat o problémech současné ekonomiky apod. Hlas profesionálního fyzika ale nemá v ekonomických otázkách větší váhu než názor poučeného laika. To je také důvodem, proč selhává známá strategie některých kreacionistů. Jejich tvrzení, že „legitimní vědci“ odmítají evoluci, není třeba brát v potaz tehdy, pokud se dotyční nerekrutují z řad biologů, ale věnují se chemii nebo matematice. Tyto úvahy ovšem směřují k ústřední otázce: jak vlastně můžeme skutečného experta poznat? Pigliucci otázce zasvětil samostatnou kapitolu knihy. Kromě mnoha zajímavostí v ní uvádí i praktickou pomůcku, jejímž autorem je filosof Alvin Goldman. Goldman uvádí několik kritérií, podle kterých i nováček nebo laik dokáže s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadnout míru odbornosti konkrétní osoby. K nim patří třeba dosavadní výkon v relevantním oboru (publikace v „peer review“ časopisech, ocenění vědecké komunity atp.) a prošetření možnosti ideologické předpojatosti. Pigliucci Goldmanovu pomůcku uplatňuje na spor o evoluci mezi biologem Kennethem Millerem a biochemikem-kreacionistou Michaelem Behem. Porovnání dopadá 5:2 v Millerův prospěch.

V některých případech přerostou spory o nějaký vědecký problém meze debaty na internetu nebo v jiném veřejném médiu a skončí v soudní síni. Paradigmatem takového střetu je samozřejmě spor mezi evolucionisty a kreacionisty v pennsylvánském Doveru (Tammy Kitzmiller et al. vs. Dover Area School District, 2005). Spor, jak známo, skončil pro kreacionisty fiaskem: příkaz učit teorii inteligentního plánu vedle evoluční teorie byl označen za porušení odluky státu a církve a samotný inteligentní plán byl klasifikován jako nevědecká hypotéza, která nemá ve škole co dělat. Pigliucci se sporu věnuje poměrně detailně a ukazuje přitom, proč kreacionistická vysvětlení postrádají zásadní atributy vědeckosti. Jejich hlavním nedostatkem je to, že teorie inteligentního plánu není za žádných okolností vyvratitelná pozorováním. Pigliucci vyzdvihuje také nezanedbatelný podíl filosofie vědy na konečném verdiktu soudce J. E. Jonese III: v roli odborných svědků totiž vystupovali mj. Robert T. Pennock a Barbara Forrest.

Hned dvě kapitoly knihy jsou věnovány fenoménu „vědeckých válek“. Pigliucci v nich poodhaluje a kritizuje dvě krajní pozice: přílišnou kritiku vědy ze strany některých postmoderních sociologů a filosofů vědy a přeceňování vědy ze strany některých přírodovědců. Pokud jde o ty první, ti se vyžívají v silném sociálním konstruktivismu a relativismu. Pigliucci proto cupuje na kousky perly typu „přirozený svět má zanedbatelnou až neexistující roli při vytváření vědeckého poznání“ (autor sociolog Harry Collins) a ukazuje, proč je přehnaná kritika vědy neproduktivní a hraničí se ztrátou soudnosti. Na druhou stranu ale varuje před přílišným objektivismem a scientismem. Objektivismem je míněna představa, že věda nám umožňuje zaujmout pohled „Božího oka“ na vesmír, že je nějak „schopná překročit omezení jiných lidských činností a dosáhnout až na Pravdu s velkým P“ (s. 234). Jako určitý korektiv k této představě Pigliucci nabízí seznam hrubých omylů, jichž se někteří vědci v minulosti dopustili. Scientismus, přehnané zdůrazňování vědy na úkor jiných lidských aktivit, se zase projevuje např. v excesech typu Weinbergových útoků na filosofii v knize Sny o finální teorii. Pigliucciho ideálem je konstruktivní rapprochement vědy a filosofie a jejich společné tažení proti nepravdě a iracionalitě. Toto tažení ale může ponechat prostor pro racionální kritiku vědy, která se nemá týkat technických aspektů vědeckých teorií, ale jejich ideologických cílů a dopadů na společnost. Taková kritika dle Pigliucciho neodmyslitelně patří k demokratické rozpravě v otevřené společnosti.

Knize lze máloco vytknout. Její autor píše poutavě a jeho prezentace probíraných názorů a teorií je výstižná a poučná. Vytyčené téma prozkoumal opravdu komplexně, z mnoha různých úhlů. Jinou nepopiratelnou výhodou je, že Pigliucci je schopen dívat se na věc jak pohledem praktikujícího vědce, tak filosofa vědy, což je zřídkavá kombinace. Pokud už bych měl na knize najít nějaký ten nedostatek, zmínil bych to, že její struktura je poněkud nelogická, jak co se týče celkového uspořádání kapitol, tak jednotlivých oddílů v nich. Má jediná obsahová výhrada se pak týká rozlišení mezi metodologickým a filosofickým naturalismem, které Pigliucci schvaluje.[3] Filosofický naturalista je ateista, který na základě filosofických („nikoli vědeckých“) důvodů popírá existenci čehokoli supranaturálního. Naproti tomu metodologický naturalismus nemusí vést k ateismu, přestože tvoří páteř vědecké činnosti. Metodologický naturalista tvrdí jen to, že nadpřirozeno nemá vstupovat do vědeckých vysvětlení toho, jak příroda funguje. Tento postoj ale, tvrdí Pigliucci, existenci něčeho nadpřirozeného nevylučuje. Spíše jen poukazuje na omezený dosah vědy, která nepřekračuje hranice přírodních příčin a empirické evidence. Metodologičtí naturalisté v řadách vědců mohou v soukromí věřit v nadpřirozené síly a bytosti, pokud je nezatahují do své práce. Přiznám se, že toto rozlišení nepokládám za přínosné. Mnohem srozumitelnější je pro mne postoj takového Richarda Dawkinse. Podle něj věda v určitých případech přímo vyvrací náboženské teorie. Nadto, pokud (1) dokážeme vysvětlit jakékoli dění v přírodě bez zavádění nadpřirozených entit a (2) postulování těchto entit nejen nepřispívá k našemu porozumění světu, ale vynucuje si komplikované a nevěrohodné hypotézy o vzniku a povaze těchto entit, je rozumnější dát přednost všeobsažnému naturalismu před rozlišením na jeho filosofickou a metodologickou odrůdu.[4]

Nesmysl na chůdách přesto pokládám za cennou knihu. Přál bych jí – a nám všem –, aby pomohla zvýšit povědomí širší veřejnosti o podstatě skutečné vědy a pozvednout úroveň debat o vědě a pseudovědě ve veřejném prostoru.

---

[1] Vůbec z celé knihy je zřejmé, že obhajobu racionality pokládá za morální povinnost akademika placeného z veřejných zdrojů. Pigliucci se jí věnuje také na svém blogu Rationally Speaking (http://rationallyspeaking.blogspot.com).

[2] Viz Peter T. Doran, Maggie Kendall Zimmerman, Examining the scientific consensus on climate chase. EOS: Transactions of the American Geophysical Union 90 (2009), 3, s. 22–23 (dostupné online na adrese: http://tigger.uic.edu/~pdoran/012009_Doran_final.pdf).

[3] Místo „filosofického“ hovoří někteří autoři o „metafyzickém“ či „ontologickém“ naturalismu.

[4] Samotné vymezení naturalismu však není nic triviálního, jak ukazuje třeba probíhající debata mezi filosofy Alexem Rosenbergem a Timothy Williamsonem na stránkách blogu The New York Times (http://opinionator.blogs.nytimes.com).