Ve třetím čísle loňského ročníku časopisu Teorie vědy vyšla má recenzní studie knihy Sama Harrise The Moral Landscape. Jako přílepek jsem ke studii připojil stručnou recenzi knihy P. Churchlandové Braintrust. Zdálo se mi, že se oba autoři v mnohém shodují a že tedy společná recenze jejich knih není jen účelová. Teorie vědy je open access časopis, takže kdo nemá přístup k tištěné verzi/nepotřebuje komfort papíru, může si studii stáhnout zde.
S Harrisem naopak ostře nesouhlasí brněnský kolega Radim Bělohrad. Vyčítá mu, že se dopustil naturalistického přehmatu a nevyvrátil humovskou is/ought distinkci. Přiznávám, že mě Bělohrad nezviklal. Jeho studie je ale moc pěkně napsaná a obsahuje mimořádně jasný rozbor Humovy a Moorovy pozice. Přečíst si ji můžete ve třetím loňském čísle časopisu Human Affairs, to jest zde.
Ahoj Tomáši chtěl bych problematizovat tuto pasáž:
OdpovědětVymazat„Pokud určité nebezpečí představuje, je v pořádku jej na přiměřený čas zavřít do vezení a společnost před ním ochránit. Ve všech ostatních případech je ale odnětí svobody či jiný „trest“ v deterministickém pojetí nesmyslný.“
Dejme tomu že Pepa a Karel oloupí babičku. Karel je na první pohled blázen (postrádá kognitivní nebo volní schopnost řídit se pravidly respektive sankcemi za jejich porušení). Soudce, který rozhoduje o tom, zda ho zavřeme do blázince a zahodíme klíč, se ptá: A je to nebezpečný blázen? To, že se dopustil dotyčné loupeže, je epistemologickým důvodem ve prospěch jeho nebezpečnosti. Karel tedy skončí v blázinci do doby, než přestane být nebezpečný.
Naopak Pepa se na první pohled jeví jako normální člověk. Zdá se, že patří do té skupiny „deterministických robotů“ jejichž jednání je relativně úspěšně korigovatelné tresty. Je tedy odpovědny. Neuplatníme tedy na něj „ochranné opatření“ jako na Karla, ale „trest“. Soudce nyní s faktem, že se dopustil loupeže, nenakládá primárně jako s epistemologickým důvodem ve prospěch jeho nebezpečnosti, ale jako důvodem ve prospěch jeho trestu. Intenzitu a povahu trestu nekorelujeme s mírou nebezpečnosti Pepy, jako v případě „ochranného opatření“, ale s povahou nežádoucího jednání.
Instituce ochraného opatření a instituce trestu mají odlišné účely. IOO chrání společnost tím, že ostrakizuje nebezpečné jedince. Fakticky jim tomu brání ostrakizací. „Blázny“ nemá smysl motivovat. Nejsou odpovědní. Instituce trestu má ale navíc a to primárně funkci motivovat členy společnosti k tomu aby se vyhnuli nežádoucího jednání. To souvisí i s tím, že intenzitu trestu je nutné korelovat s povahou nežádoucího jednání. Již Bentham si všiml toho, že pokud budu trestat loupež bez vraždy a loupežnou vraždu stejně, budu tím motivovat ty, co už se rozhodli pro spáchání loupeže k tomu, aby se zbavili svědků.
Další věc proč je užitečné rozlišovat: ochranná opatření a tresty je to, že u trestů nemá smysl se snažit snižovat utrpení dotyčného subjektu, protože by pak tresty ztratily motivační funkci. U OO nehraje motivace roli, protože se týká bláznů a proto snižování jejich utrpení nebrání motivační funkce, ale „jenom“ finanční prostředky.
Ahoj Jakube, díky za komentář. Determinista, jak já ho chápu, nevidí mezi Karlem a Pepou na rovině odpovědnosti žádný rozdíl. Problém je konceptuální povahy: pojem odpovědnosti dává smysl jen za předpokladu (alespoň částečně) svobodné vůle. Stejně jako nemohu trestat někoho za to, že se narodil s jednou nohou, nemohu ho trestat ani za nic z toho, co provedl, protože nad svými činy nemá sebemenší kontrolu.
OdpovědětVymazatZavírání do vězení samozřejmě představuje silný preventivně-motivační faktor (necháme-li stranou notorické recidivisty a jiné patologické případy). Otázka je, co je primárním odůvodněním toho, že někoho zavřeme. Determinista řekne, že jediným legitimním důvodem uvěznění je přetrvávající nebezpečnost individua pro společnost (případně též obráceně: nebezpečnost společnosti pro individuum - vendeta apod.). Argumentovat tím, že se jedinec "provinil", je nepřijatelné, protože provinit se fakticky nelze.
Já osobně mám sympatii k rekonceptualizaci trestního systému v neprospěch retribuce. Zároveň si kladu otázku, jestli taková rekonceptualizace vůbec stojí za vynaloženou námahu - podoba trestního systému je totiž po rekonceptualizaci téměř identická se "starým" systémem založeném na předpokladu svobody vůle. Změní se jen pár detailů. Lidé budou nadále zavíráni do vězení, akorát se tomu nebude říkat "trest", ale nějak jinak. Kromě toho by ještě mohlo dojít ke změně podoby trestního řízení: determinista Cashmore (The lucretian swerwe: The biological basis of human behavior and the criminal justice system, PNAS March 9, 2010) navrhuje, aby psychiatrický posudek nehrál žádnou roli před stanovením "viny" obžalovaného, ale jen při stanovení délky a podoby odnětí svobody či jiného ochranného opatření.
Existuje ale jeden ohled, v němž se rekonceptualizovaný model může zásadně lišit od toho starého. Odpůrci retribuce si jej zpravidla neuvědomují, protože se soustředí na typy přestupků jako je loupež, vražda nebo znásilnění. V těchto případech je jaksi samo sebou zjevné, že pachatele je třeba izolovat od normálního občana. Mohou se ale vyskytnout případy, kdy bude podmínkou přestupku zastávání nějaké sociální funkce. Příklad: Polednová-Brožová dostala 6 let natvrdo za procesy s Horákovou a spol. Blbé je, že v antiretributivním systému je logickým řešením prostě jen zbavit dotyčnou osobu sociální funkce, z jejíhož titulu škodí společnosti - zde funkce prokurátorky. Žádné další trestání není dost dobře legitimizovatelné. A to je dost těžké skousnout. Abych to shrnul: antiretributivista by si měl uvědomit, jaké důsledky může jeho pozice mít, a zvážit, jestli je vůbec schopný je akceptovat.
Děkuju za reakci.
OdpovědětVymazatMoje chyba, že jsem výraz „odpovědnost“ nepoužil v běžném smyslu. Já jím myslel něco jako způsobilost k trestu.
Ano retributivista, který je hard determinista může tvrdit, že z hlediska způsobilosti k trestu či zásluhy (ve smyslu té zásluhy, která předpokládá svobodnou vůli) jsou na tom Pepa a Karel stejně. Oba měli na výběr stejně jako kulečníková koule. Podle utilitaristy je ale užitečné (i v případě že platí hard determinismus), když lidem jako Pepa („normální“) připisujeme způsobilost k trestu a lidem jako Karel („blázni“) nikoliv.
Dejme tomu, že máme společnost, která se skládá ze tří typů deterministických robotů. A: Modří nekorigovatelní trestem. B: Žlutí nekorigovatelní trestem C: Žlutí (částečně nebo zcela) korigovatelní trestem. B a C jsou od sebe nerozlišitelní. Nyní stanovím pravidlo, loupež se trestá 10lety a loupežná vražda 20.
Scénář
1. Modrý1 se dopustí loupeže. Žlutý1 se dopustí loupeže.
2. Modrého1 ostrakizuju ze společnosti, dokud nepřestane být nebezpečný. Žlutého1 potrestám 10 lety vězení.
3. Modrý1 nepřestal být nebezpečný a zůstal v izolaci. Žlutý2 zjistí, jak dopadl žlutý1 a vyhne se loupeži. (vyhnutím nemyslím něco, co předpokládá svobodnou vůli - chování žlutého2 je funkcí jeho nastávaní a prostředí; Žlutý2 se bude chovat jinak v prostředí, kde byl potrestán žlutý1 a jinak v prostředí, kde nebyl. Jinými slovy, kdyby nebyl potrestán žlutý1 tak, by dotyčná věta v trestním zákoně byla k ničemu.
Nyní předpokládejme, že jsou na tom z hlediska způsobilosti k trestu modří a žlutí stejně. Pokud na modrého aplikuju trest místo ochranného opatření, tak ho budu muset po 10 letech pustit. Modrý se pak dopustí recidivy. Naopak pokud bych zavřel žlutého, dokud by nepřestal být nebezpečný, tak ho buď můžu propustit např. za 1rok nebo třeba za 20 let. V prvním případě nebudu ostatní žluté už tak silně motivovat k tomu, aby se vyhnuli loupeži, v druhém pak naopak budu motivovat žluté k tomu, aby preferovali loupežnou vraždu před loupeží. (nezůstane svědek)
Ad. „Determinista řekne, že jediným legitimním důvodem uvěznění je přetrvávající nebezpečnost individua pro společnost..“ Utilitaristický determinista může za legitimní důvody trestání mimo eliminace, kterou jsi zmiňoval považovat též: nápravu (např. protialkoholická léčba), uspokojení retributivních emocí (tím nejenom, že zabraňujeme nepříjemným pocitům oběti apod, ale též zabraňujeme „braní spravedlnosti do vlastních rukou“). Primárním účelem, na kterém je, ale celá instituce trestu ve skutečnosti postavena, je generální prevence respektive odstrašující efekt. Potrestáním osoby za jednání X, dáváme ostatním najevo, že spáchají-li X dopadnou jako dotyčná osoba.
Ad. Polednová-Brožová: Potrestáním jednání typu, kterého se dopustila, dáváme ostatním potencionálním P-B najevo, že jejich jednání se jim nemusí vyplatit. Jejím potrestáním zároveň uspokojujeme retributivní emoce (veřejnosti, příbuzných obětí apod).
Snad je to trochu srozumitelné. Omlouvám se za chyby.
Téma "uspokojení retributivních emocí" jsem se rozhodl neotvírat, aby moje předchozí odpověď nebyla neúnosně dlouhá. Přesto jsem rád, že jsi ho nadhodil.
OdpovědětVymazatDůvod, proč by nepotrestání P.-B. bylo těžko přijatelné, je právě a jen opomenutí onoho uspokojení retributivních emocí. (Důvod "dáváme ostatním potenciálním P-B najevo, že jejich jednání se jim nemusí vyplatit" je sice abstraktně platný, ale fakticky irelevantní, protože historické okolnosti se proměnily a nikdo dnes neuvažuje o tom, že by likvidoval občany ve jménu "obrany socialistického zřízení".) To znamená: i leckterý odpůrce retributivní justice založené na svobodě rozhodování se shodne se "svobodářem" na tom, že lidi musíme zavírat do basy částečně proto, že si potřebujeme uspokojit retributivní emoce. Tím se jen dále zmenšuje rozdíl mezi "starým" a "rekonceptualizovaným" systémem -- proto jsem výše vysovil podezření, že to úsilí o rekonceptualizaci je možná zbytečné. (Mohli by se ovšem najít antiretributivisté-rýpalové, kteří by upozornili na to, že striktně vzato je uspokojování retributivních emocí nesmyslný požadavek, založený čistě na temných stránkách lidské psychologie - podobně jako požadavek uspokojení nasranosti na to, že je venku zima. Ty jsem ve své předchozí odpovědi bral jako paradigma "nových antiretributivistů". Pravděpodobně by s retributivisty-psychologisty prohráli.)
V podstatě mi minule šlo o to, aby si antiretributivista uvědomil, že možná není taková lilie, jak si nalhává: i on chce uspokojit své retributivní emoce, akorát že to celé příjemně zakryje pláštíkem s nápisem "ochrana společnosti před nebezpečnými jedinci". Uvěznění pachatele ho těší nejen proto, že je okolní společnost ochráněna, ale taky trochu proto, že si to dotyčný pěkně odskáče, resp. odsedí.
Utilitaristický přístup, který nastiňuješ, je mi sympatický už jen proto, že v otázce uspořádání trestního systému je mu téměř úplně jedno, jestli jsou lidé svobodní ve svém rozhodování, nebo nejsou - což je značná výhoda vzhledem k tomu, že otázka svobody rozhodování není zrovna z nejlehčích. (Opět: pokud bereme v potaz reálpsychologický antiretributivismus a ne jeho čistou podobu, podle níž by P.-B. sedět nešla.)
Ahoj Tomáši! Díky za reakce. Na první pohled nenacházím nic, v čem jsme ve sporu. Nastínil si několik velmi zajímavých témat, do kterých se zatím ale neodvažuju pouštět. (Rekonceptualizace TS, pojem odpovědnosti..).
OdpovědětVymazatBtw. Jsem velice skeptický označovat Moral Landscape jako něco co „překonává propast mezi fakty a hodnotami.“ (viz. „Jelikož jsou podle Harrise morální hodnoty redukovatelné na určitý typ faktu, které veda v principu muže odhalit, je v jeho díle elegantně překlenuta tradiční propast mezi fakty a hodnotami.“)
Myslím si, že metaetikové si pod tím obvykle představují možnost logického odvození hodnotového soudu čistě s faktuálních premis. To by ale v důsledku znamenalo právě to, že základní cíl mravnosti nemusíme stanovovat. (viz. „Ten totiž explicitně přijímá, že teprve přijmeme-li základní cíl mravnosti, úsilí o blaho vědomých bytostí, nezávisle na vědě, věda nás pak muže vést při objevování faktu ohledne toho, jaké jednání je správné a jaké špatné.“)
Fakta nejsou něco, co se stanovuje. Dejme tomu, že stanovíme že X je hodnota. Pokud hodnoty vyplívají z faktů tak máme dvě možnosti: Buď je tu nějaký fakt, ze kterého logicky vyplívá, že X je hodnota. Potom je ale nekoherentní říkat, že jsme stanovili X jako hodnotu. Další variantou je, že je tu nějaký fakt, ze kterého vyplívá, že X není hodnota. V tom případě má stanovení, že X je hodnota, charakter akceptace fikce.
Moral Landscape jsem nečetl. Umím si představit, že některé spory mezi Harrisem a recenzenty jsou důsledkem odlišného chápání „propast mezi fakty a hodnotami.“
Pokud se překlenutí propasti míní jako deduktivní inference, je ona propast asi opravdu nepřeklenutelná. Takto to možná mínil i Hume. Harris a Churchlandová tím překlenováním podle mě míní jen to, že v praxi zcela běžně a automaticky přecházíme od faktických úsudků k normativním a nepřipadá nám na tom nic divného (ani Humovi myslím nepřipadalo). Jsme přitom samozřejmě vedeni svými dispozicemi, přáními, preferencemi a tak. Některé z těchto automatických přechodů jsou rozumné ("Bolí mě zub ---- Měl bych jít k zubaři"), jiné ne ("Husbands ARE stronger than their wives, so wives OUGHT to obey husbands"). Pro naturalistu je to, že takové praktické inference činíme, zajímavějším faktem než to, že nejsou instancí logické inference. Takže Radim Bělohrad má možná pravdu, že stritkně vzato je ta propast principiálně zející, ale Harrisovi a Churchlandové je to dost jedno.
OdpovědětVymazatV každém případě si myslím, že hodnoty nejsou nějak odříznuté od světa faktů. Naopak, v recenzi se vyjadřuju v tom smyslu, že hodnoty jsou zcela vázané na to, jaký typ bytostí lidé jsou, tedy na fakta o jejich přirozenosti. (Připouštím ale, že jsem se pustil na dost tenký led, že to nemám dokonale promyšlené a že se rád nechám opravit.)
Já už prostor k polemice nevidím. Děkuju Tomáši za fajn text a diskuzi. Budu se těšit na další
OdpovědětVymazat